Kdo chce, parazita si vždy najde. Zásluhou státu

Stačil jeden výrok stínového ministra financí Jana Mládka na stranickém sjezdu ČSSD a česká média i široká veřejnost se začaly seriózně zabývat tím, zda jsou živnostníci parazity. Byl jsem zcela udiven tím, kolik lidí na tuto hloupou hru přistoupilo. Zvláště mě pak překvapilo, jakou taktiku někteří živnostníci zvolili, aby se nařčení z parazitismu ubránili.

Mládkova slova vyvolala vášnivou debatu o tom, kdo je vlastně parazitem.idnes.cz

Začali vypočítávat rizika, která musí při své práci podstupovat, nebo předkládat seznamy odpracovaných hodin za týden a neodpustili si ani zmínku, že pracují i o víkendu. Proč? Čeho tím chtěli dosáhnout? Chtěli snad dokázat, že jsou oddanými služebníky zbytku společnosti? A vůbec, přijde všem aktérům polemiky o parazitech správné, že bychom mezi sebou měli parazity hledat? Neměli bychom místo toho usilovat o změnu pravidel, když ta současná neustále způsobují, že určití jedinci nesou náklady za někoho jiného (nebo mají přinejmenším aspoň ten pocit)?

Parazitem může být skoro kdokoliv. Z pohledu zaměstnanců to mohou být živnostníci, protože odvádějí méně do společné kasy. Z pohledu produktivních jedinců to mohou být důchodci, nezaměstnaní a příjemci sociálních dávek. Z pohledu bezdětných to mohou být rodiny pobírající příspěvky na děti. Z pohledu rodin s dětmi naopak bezdětní, protože nepřivedli na svět potomky, kteří by měli v budoucnu vydělávat na důchody. Z pohledu pracujících v soukromém sektoru to mohou být státní zaměstnanci včetně vědců či umělců podporovaných státními dotacemi a granty. Z pohledu zdravých lidí mohou být parazity jedinci, kteří kouří, holdují alkoholu a nedopřávají si pohybu, v důsledku čehož jsou častěji nemocní a z pojištění čerpají více peněz. Parazity mohou být studenti (zvláště pak třeba ti věnující se oborům, na něž je většinově nahlíženo jako na neperspektivní), za jejichž vzdělání platí produktivní část obyvatelstva. A setkáme se i s pohledem, že parazity jsou cestující využívající služeb hromadné dopravy, protože jim jejich vlaky a autobusy dotují ti, kteří raději cestují vlastním autem. Takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. Došli bychom i k velmi bolestivým případům, kdy jsou za parazity označeni všichni příslušníci určitého etnika nebo lidé, kteří dosáhli určitého věku.

Kde se ale ta neustálá touha po hledání parazitů bere? Co je příčinou této posedlosti? Kolektivní hospodaření, nebo chcete-li veřejné finance. Vynález politiků a státu, který nám vnucuje ekonomickou závislost jednoho člověka na druhém.

Můžeme na tom vůbec něco změnit? Můžeme s tím paranoidním strachem z parazitů v našem sousedství skoncovat? Ale jistě, můžeme. Stačí dát lidem samostatnost, uznat, že zodpovědnost za své životy mají pouze oni sami a nikoli jejich okolí. Stačí dát lidem nezávislost. Nechat je, ať si navzájem pomáhají a podporují se zcela dobrovolně, bez státního dohledu. Je třeba skončit se systémem, který jednou rukou bere a druhou dává. Se systémem, který se ohání solidaritou a obecným blahem, přičemž skrze daňovou, sociální, zdravotnickou či vzdělávací politiku páchá jednu nespravedlnost za druhou. Je na čase přiznat, že hra na společnou kasu, do které musíme všichni povinně přispívat, a ze které čas od času někdo něco dostane, je hloupá. Hloupá je iluze, že existuje hrstka osvícených vládců a expertů, kteří dohlédnou na spravedlivé přerozdělení peněz a zaručí, že všichni plátci i příjemci veřejných peněz budou spokojeni.

Jediným receptem, jak skoncovat s paranoidním hledáním parazitů, je nechat lidem jejich peníze. Jedině tak se mohou naučit hledat příčiny vlastního neúspěchu v první řadě u sebe, a ne ve svém okolí.

Napsáno pro Laissez Faire - časopis pro svobodu jednotlivce